fotograf Rafal Milach
It will get better

sociolog Petr Kupka
Bude líp. Ale komu? Roztříštěná temporalita ostravské metropolitní oblasti

Bude líp. Ale komu? Roztříštěná temporalita ostravské metropolitní oblasti

„Ostrava je město naprosto originální a má svého specifického genia loci, tak se má taky do budoucna adekvátním způsobem vyvíjet, a má se vyvíjet jiným způsobem, než se vyvíjí Praha, než se vyvíjí Brno. Jak se má vyvíjet, to nevíme. Budeme na to hledat možná odpověď, možná je o tom potřeba diskutovat,“ prohlásil architekt Josef Pleskot na konferenci Ostrava PRO BUDOUCNOST!!! o metropoli Moravskoslezského kraje v květnu 2026.

Tato konference se uskutečnila v historickém plynojemu přestavěném podle Pleskotova návrhu na multifunkční společenské a kulturní centrum Gong v areálu bývalých oceláren v ostravské čtvrti Vítkovice, kterou uspořádal místní průmyslový holding a dvě developerské společnosti. Na konferenci byly představeny některé vize možného budoucího vývoje Ostravy. Vrátit lesk tomuto městu má nový bulvár, mrakodrap, stadion a nové rezidenční čtvrti. Tyto vize reprezentují klasické recepty globálního kapitalismu a moderního urbanismu, které se developeři snaží naroubovat na místní realitu. Ostrava čelí procesu glokalizace¹, v němž se globální architektonické a ekonomické trendy střetávají s jedinečným lokálním kontextem a specifickou identitou postindustriálního města.

Vedle těchto elitních vizí o novém „živém“ městě ale zazněl i jeden kritický hlas, který upozornil na kontinuální úbytek obyvatel, prostorové oddělování majetných a nemajetných obyvatel i na potřebu udržitelně přizpůsobit město nestabilním podmínkám tržní ekonomiky, kterými Ostrava a s ní i celý Moravskoslezský kraj procházejí od konce plánovaného hospodářství v roce 1989. Souběžné vnímání a prožívání slavné minulosti, nejisté přítomnosti a nadějné budoucnosti však není jen záležitostí společenských elit vystupujících na konferencích o budoucnosti.

Staré továrny, rezavé konstrukce a další stopy, které v Ostravě a okolí zbyly po těžkém průmyslu, nejde přehlédnout. Jsou spjaté s tváří krajiny a nad jejich minulostí i budoucím osudem přemýšlejí jak místní lidé, tak turisté. Minulost se prolíná se současností na každém kroku. Antropolog Liviu Chelcea označuje toto souběžné prožívání několika různých časových rámců jako roztříštěnou temporalitu² (časovost). Průmyslová minulost Ostravska není v této perspektivě uzavřenou kapitolou, ale fyzicky přítomnou vrstvou, která vstupuje do současnosti a spoluutváří její podobu. Ostravsko je region, který se již několik dekád nachází v prostoru „mezi“. Mezi leskem a bídou, mezi zánikem a novým způsobem existence doprovázeným nejrůznějšími představami o budoucnosti a jejich dopady na obyvatele regionu.

Materiální přítomnost průmyslové minulosti

Materiální kultura, tedy hmotné předměty a jiné materiální stopy, je na Ostravsku pevně svázána s hutním a důlním průmyslem, jenž se zde rozvíjel od 19. století. Krajina černouhelných dolů a hutí byla od počátku kontinuálně přetvářena infrastrukturou, která průmyslové závody a jejich zaměstnance navzájem propojovala. Továrny, překladiště, zaměstnanecké kolonie, velká sídliště i celá nová města jsou dodnes propojena silnicemi, železnicemi, podzemním i nadzemním potrubím. Krajinu zároveň lemují haldy, laguny, odkalovací a chladicí nádrže, přehrady i bunkry budované v obavách před třetí světovou válkou.

Tato infrastruktura dodnes představuje vizuálně působivý celek, v němž se hranice jednotlivých sídel stírají. Většinou pak vypadají podobně, nebo na svém území nesou velmi podobné stavby z různých období průmyslového rozkvětu. Nejviditelnější příklad představují kromě emblematických těžních věží a sídlišť například dělnické kolonie, velkokapacitní hotelové nebo velkoryse pojaté kulturní domy. Mnohé z těchto materiálních stop jsou dnes opuštěné a chátrají, jiné stále slouží svému původnímu účelu a další jsou přetvářeny podle potřeb aktuálních uživatelů, vlastníků nebo nových městských vizí.

Odkalovací vodní nádrže působí dojmem opuštěnosti, zatímco haldy mohou plnit funkci střelnic, prostředí pro survival hry nebo jízdních drah pro kola, motorky či čtyřkolky. Některé kulturní domy zejí prázdnotou i se svým původním nábytkem, jiné hostí kulturní události odkazující na tradice spojované s regionem, jako je hornictví, či soutěže mažoretek. Tradice hornictví zůstává pro obyvatele natolik důležitá, že ji někteří zvěčňují na svém těle prostřednictvím tetování a stávají se tak doslova kráčejícími památníky průmyslové minulosti.

Samostatnou kapitolu tvoří průmyslové stavby přetvořené v multifunkční centra, například areál vysokých pecí v Dolních Vítkovicích s dominantní aulou Gong. Ta umožňuje prožívat průmyslovou minulost v elegantně estetizované podobě, která je příkladem inovativního a kreativního zacházení s industriálním dědictvím. Gong v aktuální topografii města představuje metaforu vysněné budoucnosti založené na odvážných inovacích. V těchto představách je však místo jen pro někoho. Projekt Dolních Vítkovic je učebnicovým příkladem výše zmiňované glokalizace v praxi. Na jedné straně kopíruje globální, západní trend estetizace a komercionalizace těžkého průmyslu, na straně druhé se snaží mluvit autentickým ostravským jazykem. Globální symboly úspěšného ekonomického rozvoje, které ztělesňuje turistický a kreativní průmysl, se však často míjejí s potřebami lokálních obyvatel, pro něž je estetizovaný Gong spíše těžko dosažitelným ideálem než organickým pokračováním jejich vlastní historie.

Roztříštěná temporalita a stín Gongu

Roztříštěná temporalita ostravské metropolitní oblasti se neprojevuje pouze v industriální krajině a materiálních stopách minulosti, ale i v každodenním životě lidí obývajících místa, jejichž budoucnost zůstává nejistá. Příkladem může být osada Bedřiška v ostravské části Mariánské Hory a Hulváky.

Původně dělnická kolonie byla v průběhu devadesátých let postupně využívána k sestěhovávání chudých a rasizovaných (tedy těch označených společností za rasově odlišné) obyvatel, z jiných částí města. Místo získalo na začátku 21. století označení „sociálně vyloučená lokalita“ a začalo být vnímáno především jako problém určený k budoucímu řešení. Navzdory tomu však obyvatelé Bedřišky postupně vytvářeli fungující sousedské vztahy a přetvářeli své okolí podle vlastních potřeb. Nešlo jen o adaptaci na podmínky vyloučení, ale také o každodenní inovativní zacházení s prostorem, který byl dlouhodobě považován za dočasný a nežádoucí. V místě se začaly pořádat festivaly, workshopy a další tematické akce určené nejen pro místní, ale i pro návštěvníky odjinud.

Bedřiška tak ukazuje odvrácenou, nenablýskanou tvář glokalizace. Zatímco elity na konferencích aplikují globální developerské šablony, chudí a marginalizovaní obyvatelé jsou nuceni se na globální tlaky tržní ekonomiky adaptovat svépomocí. Jejich komunitní aktivismus a festivaly jsou lokální obranou proti globálním procesům gentrifikace³ a vytěsňování⁴, které se je snaží z mapy města vymazat.

Jedním z klíčových znaků roztříštěné temporality je dočasnost. Bedřiška představuje její radikální vyjádření. Její obyvatelé zde po desetiletí žijí své každodenní životy, budují vztahy a vytvářejí zázemí, zároveň se však musí neustále vyrovnávat s tezí, že budoucnost tohoto místa má být jiná. Plánovaný rozvoj území zůstává neurčitý a nejasně definovaný, zatímco udržení tohoto komunitního projektu je prezentováno jako ekonomicky neefektivní.

Konference Ostrava PRO BUDOUCNOST!!! tento způsob uvažování o „inovátorech“ z řad chudých obyvatel explicitně artikulovala ústy ostravského primátora: „Příběh Bedřišky je jednoduchý. Nikdo dnes v Ostravě neříká, že Bedřiška je špatně. Nikdo ji nechce bourat. Dohání nás realita, že je ve špatném technickém stavu, je tam špatná technická infrastruktura a nikomu dneska nedává smysl investovat stovky milionů, aby se komunita v tom místě udržela.“

Obyvatelé Bedřišky, stejně jako obyvatelé jiných chudých částí Ostravy, v tomto vizionářském uvažování o budoucnosti města představují „nedořešený problém“, jak uvedl jeden z kandidátů usilujících o primátorské křeslo: „Chceme přetvořit sociálně vyloučené lokality, chceme z nich udělat slušná místa k bydlení, ale ve chvíli, kdy ty domy zrekonstruujeme, ty lidi vystěhujeme, tak si musíme říct, co s nimi […] Ale to podle mě dnes nemáme ještě ve městě dořešeno.“ Jiný řečník pak dodal: „[…] například Praha má zkušenost, že řada vyloučených lokalit se pak přesouvá do satelitních měst kolem. A my víme, že Ostrava jich kolem sebe má hodně, kde by mohla těm lidem dostupné bydlení nabídnout.“

Osud Bedřišky, stejně jako osud mnoha jiných, dnes už zaniklých kolonií, proto ukazuje, že roztříštěná temporalita Ostravska nespočívá pouze v souběžné přítomnosti různých historických vrstev v městské krajině, ale také v nerovném právu na budoucnost. Zatímco některé industriální prostory mohou být estetizovány a proměněny v symboly inovativní budoucnosti, jiné části města a jejich obyvatelé zůstávají spojení spíše s tím, co má z budoucí podoby města postupně zmizet. A to navzdory inovativnímu charakteru jejich komunitního způsobu života.

Vizuální svědectví

Soudobé Ostravsko je živoucím svědectvím roztříštěného vnímání času. Na jedné straně vyleštěná industriální historie ve stylu Gongu, která má být příslibem budoucího lesku. Na straně druhé všední tvář regionu, která spočívá v každodenním prožívání průmyslové minulosti v podmínkách vratké současnosti a nejisté budoucnosti.

Charakteristickým rysem tohoto prostoru je výrazný kontrast mezi masivní materiální kulturou těžkého průmyslu, která evokuje věčnost, a prchavou přítomností pozdního kapitalismu. Opuštěné industriální prostory jsou sice často naplňovány novým životem, zároveň však vyvolávají pocit prázdnoty, nestability a v případě lokalit, jako je osada Bedřiška, také nekonečně prodlužovaný stav očekávání. Otázku, jak se bude region dále vyvíjet, si zde nekladou průmyslníci, developeři ani politici, ale běžní uživatelé a obyvatelé, kteří s pozůstatky průmyslového dědictví každodenně žijí.

V určitém smyslu jde o všudypřítomný a hluboce prožívaný pocit nepřiléhavosti; o permanentní pohyb v podivuhodném, znepokojivém a po všech stránkách těžce uchopitelném čase a prostoru. K čemu se má člověk vlastně vztahovat? K velké minulosti? K prchavé přítomnosti? Nebo k nejasným budoucím vizím, které v myšlení lokálních vizionářů patří jen některým? Slogan „bude líp“ v tomto ohledu velmi přesně vystihuje existenciální rozměr a roztříštěnou realitu současného Ostravska. Bude líp – ale komu?